aktuality | akce | škola | lidé | služby | projekty | kontakty | šiip

nacházíte se: home > červen 1998 > Chorvatsko 1998

Letos se nám poprvé povedlo uskutečnit zájezd do ciziny a to pro žáky s nejlepšími výsledky. Průběh celého zájedu je právě na těchto stánkách a můžete si vybrat mezi různými verzemi.

Nejdůležitější pro rodiče bylo "Story pana ředitele", ale zde najdete i další stránky přímo od členů zájezdu. Příběh Katky Štěpánkové je přesně takový jaký ho ona sama zažila. Několik zajímavých zážitků si můžete přečíst v příspěvku Míši Tesaříkové a Ondry Peřiny.

Makarská - Baško Polje

Přístav v Makarské byl neustále zaplněn loděmi. Celý střed města byl nádherný a za městem byly vidět překrásné hory.

Slavili jsme narozeniny dvou našich kamarádů. Nejprve Radima a potom Míly, která letěla stejně jako Radim do vody.

Story jednoho speciálního výletu pro nejlepší žáky druhého stupně

Jak vidí Chorvatsko Katka Štepánková

V pátek v jedenáct hodin se před školou sešlo plno lidí. Děti z naší školy dávaly poslední pusy maminkám a pomalu usedaly na svá místa do autobusu.V 11:30 jsme odjeli. Cesta byla veselá, protože ještě v jednu v noci jsme si zpívali písničky ze všech možných repertoárů. Jeli jsme přes Čechy, Rakousko (tam jsme čekali 3 hodiny), Slovinsko a Chorvatsko. Nejhorší byla noc. Nevěděli jsme, jak se naskládat do autobusu. Někdo ležel v uličce, někdo na sedadle a průměrně jsme se vyspali asi tři hodiny. Přijeli jsme další den v devět ráno a s sebou jsme si přivezli déšť. Tábor byl ve vesnici Baško Polje. Stany se předávaly až ve dvanáct, a tak jsme vyplnili volný čas procházkou po kempu. Po nastěhování jsme vyrazili do blízkého městečka Baška Voda. Nejhezčí byla cesta tam. Po levé straně se modralo moře a po pravé se tyčily hory s největším vrcholem Svatý Jura (1762m), který bohužel nebyl vidět. Po výletě nám paní učitelky rozdaly jídlo na celý týden (od špaget a kolínek až po guláš a lunchmeat). Navečer jsme vzali míč a šli hrát fotbal.

Další den, tedy v neděli, jsme se všichni probudili až v devět hodin, protože jsme museli dospat cenné hodiny z autobusu. A v deset byl sraz před učitelskými stany, kde jsme se dohadovali, jaký bude program na dnešní den. Pan učitel nám také vyprávěl, že na pobřeží občas řádil vichr Jugotomar (El Ňouma, Jugo, Šandar Bandar), který kutálel lednici po cestě a lámal stromy (prý). Nakonec jsme se šli koupat. Při cestě k moři jsme si chtěli udělat společnou fotku před kempem a náš výborný fotograf František fotil tak vášnivě, až se skoulel do příkopu (fotka naštěstí vyšla). Strávit celý den u moře nebyla pro Majku zrovna nejšťastnější volba, protože dostala vyrážku od sluníčka. Naštěstí se jí to další den ztratilo a měla do konce pobytu pokoj. Po chutném obědě (po špagetách), ve kterém s přehledem vyhráli kluci z 9.B (Petr Polák, Zdeněk Musil, Jan Filip a Petr Kitzberger), jsme si šli do Bašky Vody vyměnit peníze (směnárna = mjenjačnica) a ochutnat vynikající chorvatskou zmrzlinu (cukrárna = slastičarnica). Nejvíce se nám líbil zmrzlinář a Chorvati (klukům Chorvatky). Byl hrozně usměvavý a skoro vždy přidával kopeček navíc. Museli jsme se ale řídit třemi radami od paní učitelky Hůlkové - za prvé: Hodně mluvit česky!, za druhé: Hodně se usmívat! a za třetí: Říci, že jsi z cestovní kanceláře ATLAS!. Potom už zbyl čas jen na vaření večeře. Tam zase kralovaly holky ze sedmé třídy (Monika Skákalíková, Zuzana Jašurková, Pavla Ottová a Michaela Tesaříková), protože hodinu a půl otevíraly konzervu s masem. Večer jsme si šli všichni vyčistit zuby, ale nesměli jsme zapomenout na sprchy. Do těch se nikomu nechtělo. Proč? Za prvé: kluci a holky byli dohromady (to by nám ale navadilo), za druhé: byl malý bojler a nestačil ohřívat vodu. Proto tekla studená a nikdo v ní moc dlouho nevydržel. Například Ilona, která ze sprchy vylezla tak strašně zmrzlá, že se nemohla ani pohnout (prý byl na ni děsivý pohled). V jedenáct hodin jsme měli večerku a kolem dvanácté usínali.

V pondělí už všichni vstávali v 8:00. Až na některé výjimky, jako byl třeba Ondra, který seděl před stanem už od 5:00 od rána. K snídani byla vánočka s marmeládou a ovocný čaj. V 8:30 byla porada a v 9:00 odchod k vodě. V tu dobu bylo velmi pěkné počasí. Voda teplá a téměř třicet stupňů. Před dvanáctou jsme museli odejít, ale nikomu se nechtělo. Zejména paní učitelce Hůlkové (C.J.), která byla za tu chvíli dvakrát pozvána na rande. Oběd se nám všem docela povedl. Byl lunchmeat s kaší, ale i tak jednoduchý oběd byl pro Moniku (z MOPS) obtížný. Odměřovala 0,2 l vody ve sklenici o objemu 0,3 l a neuměla vyndat lunchmeat z konzervy. Naštěstí se ten oběd ale dal jíst. Odpoledne jsme se šli zase koupat, ale byly docela velké vlny a ty se nám staly osudnými. Tři úrazy za deset minut. Nejprve Libor šlápl na ježka, potom si Lukáš odřel ruku a nakonec pan učitel Jirsák. Ani ten se neobešel bez zranění. Vlny ho vyhodily na kámen a na nose mu zůstala památka tří stehů. Po všech těchto nepříjemných věcech jsme se všichni docela smutní odebrali do stanů a zůstali tam až do večera. Špatná nálada nás ale rychle přešla a u kluků ve stanu bylo rušno. Ve stanu číslo 108 se hrály šipky a ve 110 jsme se já a Eva (Efyčka) střídaly u kytary a deváťáci nás doprovázeli svým krásným zpěvem. Večeře byla maďarský guláš a potom se šlo spát. Jenomže tenhle příkaz "jde se spát" asi pořádně nepochopily holky ze sedmiček, a tak musely po dvanácté večer hlídat stromy kolem stanu, aby je někdo neukradl.

V úterý 15.6 bylo opět hezky. Ondra už byl opět v 5:00 hod. na nohou a před šestou se budili odvážlivci, kteří se šli v 6:00 koupat. Mě vzbudil Lukáš a po dlouhém přemlouvání jsem se oblékla do plavek a vyrazila k vodě. Celkově nás bylo sedm + dvě učitelky. Voda byla studená a já musela skákat z mola, jinak by mě do vody nikdo nedostal (stejně jako Míšu). Po ranním vykoupání se najednou u moře objevil náš nejlepší rybář Zdeněk Říha. Chtěl chytat ryby, ale naše paní učitelky ne, protože jsme byli všichni promrzlí. Nakonec jsme se nad Zdeňkem slitovali a já, Lukáš a Ondra jsme si s ním sedli na molo a chytali ryby. V 8:00 se dělala snídaně (chleba s taveným sýrem) a v 9:00 hod. jsme se rozdělili na dvě party. První zůstala v kempu a hrála míčové hry. Při přehazované proti drsně vyhlížejícímu Slovensku chytil Tomáš od protivníka prdu, kterou vzápětí pustil, a svalil se na zem. Zranění bylo tak vážné, že se při jeho ošetření (peroxidem vodíku) málem rozbrečel. Druhá vyrazila na kolech do Makarské. Cesta byla poměrně dlouhá (7 km) a vedla podél kamenitého pobřeží. Trasu jsme zvládli v pohodě až na pana školníka (D.J.), na kterého jsme museli stále čekat (odjišťoval granáty), a na jeden úraz, který se přihodil Tereze (Typo). Toto zranění se přihodilo z důvodu přehlédnutí svítivě bílého (nepřehlédnutelného pro normálního žáka střední školy) sloupku, který stál uprostřed cesty. Naštěstí byla po hrůzně vypadajícím pádu v pořádku a až na pár odřenin a boulí neztratila dobrou náladu a smysl pro humor (všichni kluci Terezu vždy obětavě upozorňovali na každý sloupek v okruhu několika kilometrů). Bez dalších úrazů jsme dobře dojeli až do Makarského centra a asi o 15 minut po nás přišel školník s Honzou, který píchl. Kola jsme si nechali pod palmami a měli jsme rozchod na 45 minut. Rozdělili jsme na party (abychom se navzájem hlídali) a vyrazili do města. Bylo velmi pěkné počasí a my prošli skoro každou uličku ve městě. Naše finance ovšem stačily jen na zmrzlinu a pohled (aby doma měli radost). Protože čas neúprosně ubíhal, museli jsme se vrátit zpět ke kolům, nasednout a rychlým šlapem se vydat na zpáteční cestu. Kola ale moc dlouho nevydržela. Hned na začátku zpáteční cesty upadlo Honzovi kolo, z ráfku mu zbyla jen osmička a zbytek musel nést kolo na zádech. Do kempu jsme přijížděli na etapy. První ve dvanáct, druhá něco kolem jedné a třetí se přibelhala asi dvě hodiny po nás. Škody z cesty byly následující: jedna upadlá šlapka, dvě píchlá kola a jedno celé zničené. Celkově jsme zaplatili "majlant" (50 korun českých). Po namáhavé cestě jsme si šli odpočinout k moři. Voda byla jako obvykle teplá a dokonce se objevily i vlny. Všichni relaxovali na pláži, ale my s Klárou jsme zpozorovaly, jak naši kluci hrají s nějakými fešáky ping-pong. Hned jsme se připojily a rozdaly si to s nimi v šesti setech. Vyhrály jsme 4:2 a měly čisté svědomí, že jsme lepší než deváťáci ze Zlína. Nakonec jsme se s nimi domluvili na tom, že v 20:00 budeme hrát pod kempem na hřišti fotbal. Zlín odcházel se slovy: "Když jste nás porazily v ping-pongu, tak my vás porazíme ve fotbale." Právě v tu dobu, kdy my trávily čas u ping-pongového stolu, na pláži se odehrávala veselá událost. Oslavovaly se narozeniny Radima Skalského. Ten byl čtveřicí kluků vhozen z mola do vody. Nakonec dostal od každé holky pusu na tvář a od pánů učitelů patnáct kopečků zmrzliny, do které se pustily všechny děti okolo. Po koupání jsme se před osmou sešli na hřišti, ale to bylo obsazené školou z Litoměřic. I přes velké přemlouvání jejich vedoucího jsme se dostali na hřiště až po čtvrt na devět. Zápas začal v půlu. První gól padl na naší straně a střelila jsem ho já. Potom padly do brány další tři branky. Dvě dal Petr K. a jednu si museli dát i Zlíňáci. Zápas skončil po třech třetinách 3:1 pro nás a ještě musím dodat, že jako rozhodčí stál na hřišti náš pan školník! Pak už zbyl čas pouze na osobní hygienu a spánek.

Ve středu ráno jsme se byli opět koupat. Poté jsme se nasnídali, vyslechli zprávy před učitelským stanem a na rozkaz vedoucích jsme v devět hodin odešli na pěší túru do Makarské. Cesta byla zábavná a pěkná, ale my jsme museli spěchat, aby nám nezavřeli makarké Muzeum ryb a škeblí. Někde ve čtvrtce cesty se skupina paní učitelky Hůlkové zastavila a prohlásila, že by bylo lepší (když nám to sluníčko tak pěkně svítí) opalovat se. V tu chvíli z nás byly dvě party. První se začala opalovat a ta druhá (s paní učitelkou Holcovou) vyrazila dál. Abych nezapomněla, taky s námi šel pan školník, ale ten asi nevydržel naše tempo a odpadl někde v polovině. Muzeum jsme naštěstí stihli. Bylo to tam moc hezké, všude plno mořských potvor. Když jsme vycházeli ze dveří, nikdo si nevšiml, že se nad námi usadila spousta holubů, a už vůbec nikdo nečekal, že budeme bombardováni holubími výtrusy. Potom jsme měli na dvě hodiny rozchod. To se nám akorát hodilo k delší prohlídce města. Sraz byl v jednu hodinu úplně na začátku pláže u jedné resturace. My děti jsme tam byly přesně a netrpělivě čekaly na paní učitelku Holcovou. Ta přišla o 15 minut později. My jsme jí to ale prominuli, protože jsme věděli, že paní učitelka je vášnivá fotografka. Zpátky jsme se já s paní učitelkou a dvěma kluky oddělili od rychlejší party a pozorně si prohlíželi okolní krajinu. Dokonce jsme ochutnali i meruňky. Do tábora jsme přišli o dvě hodiny později a paní učitelka Hůlková už nás chtěla hledat, ale my bychom se přece neztratili! Odpoledne jsme se byli koupat a navečer se hrál fotbal proti sousedícímu Slovensku. I v tomhle zápase jsem byla nasazená já. Rozcvičovali jsme se na hřišti a najednou jsme slyšeli ohromný řev. Byli to Slováci. My jsme si v tu dobu říkali: "Máme to prohraný." Protože jich bylo kolem čtyřicítky. Zápas začal po šesté hodině a opět se hrálo na třetiny. Na hřišti bylo pět našich hráčů a zhruba dvacet slovenských. To znamenalo, že měli spoustu dětí na střídání. I přesto že měli Slováci velkou podporu u svých fanoušků, nezmohli se ani na pořádnou střelu. Koncem první třetiny nám ale přišla velká podpora deváťáků a ostatních dětí z našeho kempu. Byla tam skvělá atmosféra. Naši kluci s přehledem překřičeli Slováky, holky bušily do hrnců vařečkami (Klára dokonce tak horlivě, že rozštípla sousednímu stanu vařečku). Nakonec jsme vyhráli 7:2. Góly dali: 3x Zdeněk Říha, 2x Daniel Merz a 1x já spolu s Radimem Skalským. Jo, abych nezapomněla, musím hodně moc pochválit Jakuba Zobína, který v bráně chytal skoro stejně jako náš Ladislav Maier (chytil skvělou penaltu). Po nádherném zápase jsme odešli o kousek dál a to na volejbalové hřiště. Tam se zase odehrával zápas mezi deváťáky a našimi a slovenskými učiteli. Jako rozhodčího jsme povolali Zdenka M. a začalo se hrát. Jak první, tak druhý set s přehledem vyhráli kluci a do stanů se odcházelo s velmi dobrou náladou. A protože jsme byli hrozně utahaní, šli jsme okamžitě spát (ale usnuli jsme stejně až po dvanácté).

Ve čtvrtek jsme se koupat nebyli, protože řádil velký vítr a vlny se zvedaly do metrové výšky (stan se nám přes noc málem zřítil). K snídani si každý udělal, co chtěl, a v půl deváté byl odchod do přístavu v Bašce Vodě. Tam jsme museli počkat na učitele, aby se dohodli s kapitánem o budoucí plavbě. Právě kvůli nečekaně velkému větru jsme nemohli odplout na plánovaný výlet na Brač (prý tam byly 2,5 m vysoké vlny). Kapitán nám tedy nabídl, abychom udělali výlet okolo pobřeží (ve stejné ceně). Učitelé tuto nabídku schválili, a tak jsme vyrazili v devět hodin. Loď, na které jsme jeli, se jmenovala BIBI a byla poměrně malá (asi pro 30 lidí). Nám to ale vůbec nevadilo a naskládali jsme se do ní úplně v pohodě. Někdo seděl v podpalubí, někdo na přídi nebo na zádi. Plavba se nám moc líbila. Bylo jasno, ale vítr ještě stále foukal. Nálada byla výborná. Celou cestu byl slyšet náš hlasitý (krásný) zpěv a dokonce se cestou zpět kapitán zeptal, jestli někdo neumí hrát na elektrické piano.Přihlásila jsem se já, protože hru na Casio docela ovládám, ale tohle byl trapas. Za prvé jsem musela zjistit, jak se to ovládá, a za druhé jsem u sebe neměla noty. Kapitánova dcera mi pořád vnucovala nějaké chorvatské písničky, ale jelikož jsem je viděla poprvé a noty byly poměrně obtížné, skončilo to skoro vždy nezdarem. Nakonec mi do kajuty přišla pomoct Ilča a společnými silami jsme ze své paměti vytáhly aspoň tři sklaby (Samba, Ráj a My Bonnie). Zhruba po dvou hodinách jsme se opět ocitli v Bašce v přístavu. Na lodi jsme ale zůstali, protože pro nás byly připravené mořské ryby + pro dospělé víno a pro děti oranžáda. Ryby nám všem moc chutnaly, až na našeho velkého rybáře Zdenka Ř., který si do ní kousnul jenom jednou. Potom jsme to po něm já, Zdeněk a Ondra museli dojídat. Přílohou k rybám byl bezva chorvatský chleba, který vypadal jako veka, a taky nezapomněli ani na nakládanou okurku. Po chutném obědě se loď opět rozjela a dovezla nás až na pláž, kam se chodíme koupat. My jsme vystoupili, udělali si společnou fotku a po focení asi dvaceti pěti foťáky jsme zamířili k Míle Plášilové. Proč? Právě tenhle čtvrtek měla čtrnácté narozeniny. Jako již obvykle byla kluky z devítky hozena do moře. Ale bohužel Míla nebyla v plavkách jako Radim, a tak měla všechny věci promočené skrznaskrz! Jako dárek byl pro ni připraven pytlík se sladkostmi. Po srandovním zakončení naší plavby jsme se odebrali do tábora, připravili si věci k vodě a o deset minut později vyráželi. Na pláži jsme byli od jedné do šesti. Obloha byla bez mráčků a sluníčko pálilo jako hrom. Já osobně jsem se ten den u vody spálila a myslím, že nás bylo víc. K večeři byl chleba s lečem, potom jsme umyli nádobí a měli volno až do jedenácti večer. Volný čas jsme tedy vyplnili návštěvami ostatních stanů. U nás se den co den zdržoval Honza (Niki), do stanu číslo 102 zase stále docházel Ondra a k holkám do 100 zase Roman s Petrem. Náš nejoblíbenější stan (holek z osmiček) byl 110.

V pátek byl flákací den! Ráno jsme se probudili okolo osmé, k snídani namazali chleba se sýrem, a protože nám počasí docela přálo, přesunuli jsme se k vodě. Tam jsme lovili ježky, mušle a někdo vytáhl z moře dokonce i kraba. Toho položili paní učitelce Hůlkové na záda a ta pištěla na celou pláž, ať ho sundají. Nakonec ho tedy sundali a pustili zpět do moře, aby se mu nic nestalo. Před dvanáctou jsme museli odejít vařit oběd (špagety). Po nudném umývání a uklízení nádobí jsme se opět odstěhovali asi na tři hodiny k vodě, abychom se doopálili, protože už nám zbýval pouze jeden den do odjezdu. Odpoledne jsme byli hrát volejbal, ale nebyla by to hra, kdyby se zas něco někomu nestalo. Při jedné hře Míša nějak divně šlápla a vyvrkla si kotník. Kluci tedy posadili Míšu na židli (těch tam bylo kolem hřiště docela dost) a odnesli ke sprše na pláži. Míša potom sama seděla na židli a na bolavou nohu jí z kohoutku tekla studená voda. Tímto zraněním nám hra skončila a všichni se odebrali do stanů. Od šesti do půl desáté byla připravena dikotéka v pyžamech. Kluci byli oblečeni v dámských košilkách a holky musely mít pánské pyžamo. Nálada byla ohromná! Všichni jsme se chytli za ruce a cestovali divnými oklikami po kempu, později i po Bašce Polje. U pláže jsme se vyfotili na velkých prolejzačkách a odtamtud jsme se vydali na domluvené místo. Taneční parket jsme měli připravený. Místní hospoda nám poskytla velikou terasu s výhledem na moře. Nejhorší bylo, že zásuvka venku nebyla pod proudem, a tak jsme museli počkat na majitelku, aby nám umožnila přístup do hospody. Diskotéka se velmi vyvedla, dokonce se musela i o půl hodiny prodloužit, ale nejdříve jsme se museli všichni rozjet. Nejradši jsme tancovali ploužáky (kupodivu se zapojil i Ondra, který prohlašoval, že tancovat nebude) a až v druhé řadě rychlé písničky. Kolemjdoucí lidé se zastavovali a koukali co se na té terase děje, dokonce se k nám přidalo i pár malých holek (ale tancovaly o kus dál, aby na ně nebylo vidět).

V sobotu se vůbec nikomu (až na pana školníka) nechtělo domů. Všichni byli smutní, že v Chorvatsku budeme už jenom pár hodin. Za tu chvíli jsme ale ještě stačili udělat spoustu věcí. Nejdříve jsme si museli uklidit. Autobusy s další partou lidí přijely po deváté hodině. Rodiny vystupovaly z autobusů a hned se chtěly stěhovat dovnitř. Například do 109 přišly dvě důchodkyně a bez nějakého svolení si začaly ve stanu vybalovat svoje věci. Přitom se stany předávaly až mezi dvanáctou a jednou hodinou. Před našim stanem 101 se zase usadila nějaká rodina, která se stejně jako u kluků chtěla hned nastěhovat, ale my jsme je vyhnali se slovy: "Stany se předávají až po dvanácté, my musíme vařit oběd, a tak máte smůlu". Zavřeli jsme před nimi stan a v pohodě dodělali rozdělanou práci. Ti lidé se nám usadili před stanem a po chvilce se hlava rodiny, tedy otec, rozhodl, že nám půjde zkontrolovat stan. Zjistil, že ho máme připevněný trochu jinak než ty vedle a hned nám klepal na stan, abychom mu to vysvětlili. Musela jsem tedy vylézt ven a připevnit stan podle holek. Po poslední obědě v Chorvatsku jsme sbalili kufry, rozloučili se ze stanem a předali ho dalším netrpělivým čekatelům. Všechny svoje věci jsme si daly pod tři zelené altánky a rozhodovali jsme se o tom co, budeme příštích pět hodin dělat. Nakonec z nás byly zase dvě skupiny. Jedna se šla naposledy k vodě vykoupat a druhá šla kupovat do Bašky suvenýry. Já s Terezou, Zdendou a Honzou jsme byli kupovat víno (pro rodiče). Myslím, že to byl docela dobrý nápad, protože přece nebudu rodičům kupovat třeba nějaký přívěšek na krk. Za zbytek peněz jsme si koupili zmrzlinu a spokojeně odešli do kempu. Vyjeli jsme až v šest hodin (protože řidiči měli povinnou osmihodinovou pauzu), naskládali se do autobusu i s kufry, které se nám nevešly do prostoru zavazadel a naposledy se rozhlédli po kempu. Nálada v autobuse byla zpočátku mizerná, protože nikomu se odtamtud nechtělo. Ale potom se to zlepšovalo. Autobus byl naštěstí s rádiem a videem, a tak jsme se aspoň trochu zabavili (jako film nám pustili Slunce, seno a pár facek). Noc ale byla hrozná, protože díky zavazadlům v uličce jsme si nemohli lehnout na zem. Probudili jsme se někdy v půl šesté ráno na území Rakouska a kolem desáté hodiny jsme přejeli české hranice. Na přechodu v Mikulově jsme na hodinu zastavili, koupili si zmrzlinu a zavolali rodičům domů, kdy tak asi přijedeme. Plánovaný příjezd mezi 14. a 15. hodinou se nevyvedl a my jsme přijeli až po 16. hodině. V autobuse nám učitelé navrhli, že když přijedeme před čtvrtou, půjdeme do školy normálně. Když po čtvrté, přijdeme na devátou, a když po šesté, nepřijdeme do školy vůbec. Tento nápad jsme bez jakýchkoliv problému odsouhlasili. Před školou na nás čekala spousta netrpělivých rodičů a bylo tam tolik lidí, jako kdyby čekali na nějakou slavnou filmovou hvězdu. Když jsme vystoupili z autobusu, maminky k nám přispěchali s otevřenou náručí, a když nám daly pusu na uvítanou, začali se všichni členové vyptávat: "Jaké to tam bylo? Ty nejsi moc opálená? Měli jste hodně jídla? Jaké bylo moře?" Když jsme pobrali všechna zavazadla a nastoupili do aut, v tu chvíli jsem si myslela, že naše skvělá chorvatská parta se rozpadá a že už to nebude takové jako tam. Všechno bylo ale jinak. V pondělí ve škole (přišli jsme na devátou) jsme se skoro všichni sešli na chodbě a hýřili optimistickou náladou. Všichni jsme si zpívali, smáli se a povídali si o Chorvatsku. Bylo to skvělé!!!

Zážitky z Chorvatska podle Míši Tesaříkové a Ondry Peřiny