Přednáška ve Varnsdorfu
Dne 22.2.2005 (o jarních prázdninách) jsme jeli přednášet do Varnsdorfu.
Vlak měl odjíždět ve 12:45. Kolem 12:30 mi Jirka volal na mobil, že už je na cestě (konečně!). Ve 12:45 – Jirka pořád nikde.
Tak jsme nastoupily (já, Káťa, Dája) do vlaku. Po Jirkovi ani vidu ani slechu. Začaly jsme si dělat starosti, ale vlak měl
naštěstí zpoždění. Jirka přišel ve chvíli, kdy vlak dostal pokyn k odjezdu. Problém byl v tom, že měl CD s naší prezentací.
Cesta na sever trvala asi hodinu. Krajina byla šedá, ale my jsme se těšili. Na nádraží ve Varnsdorfu nás čekal pan Šebek a
odvezl nás autem k Biskupskému gymnáziu. V ředitelně jsme u kávy napřed v klídku všechno prodebatovali s ředitelem a doladili
náš program. Když se blížil čas naší přednášky, tak jsme s Jirkou a jedním učitelem šli připravit aparaturu.
Pro začátek si vzala slovo Dája a předčítala úryvky z Lenčina deníku z Ugandy. Sledovala jsem jednotlivé řady studentů a
zjišťovala jsem, že to nebude tak strašné, až na mě přijde řada. Po chvilce mě Dája představila jako oficiální vedoucí
Černouškovy kasičky a já vstala, nadechla jsem se (protože to je důležitý dejchat:) ) a začala jsem mluvit. Šlo to hladce.
Občas jsem sice koukla do papíru, ale nikdo není dokonalý. Jirka tam našel nového kámoše, se kterým si okamžitě vyměnili
emailové adresy. Myslíme si, že naše přednáška se líbila. Měli jsme z toho dobrý pocit. Někdy bychom se do Varnsdorfu rádi vrátili.
Pak jsme se šli všichni s manžely Šebkovými najíst do pizzerie. Tam jsem hodnotili náš výstup, pili, jedli (s Káťou jsme si dali pizzu,
která měla průměr 55 cm, byla tedy fakt velká). Potom jsme šli na nádraží. Ve vlaku jsme si užili dost srandy. Ten výlet byl vážně fajn.
Kamila Ježková
