Nastalo páteční ráno, 11. června, a naše třída vyrazila na poslední dobrodružství s paní učitelkou Vojáčkovou. A že to bylo „žůžo dobrodrůžo“ se budete moci přesvědčit sami.
. Sešli jsme se v devět hodin na autobusovém nádraží a nedočkavě jsme vyhlíželi příjezd autobusu. Paní učitelka měla veselý rozhovor s panem řidičem (jeho národnost nebyla definována), ale jazyk český si ještě příliš neosvojil. Nakonec se zadařilo a vyrazili jsme. Sluníčko se rozhodlo, že nám na ten výlet opravdu s chutí posvítí a nám bylo jasné, že cesta nebude snadná. A s baťohy na zádech, jež nám sbalily starostlivé milující maminky, se stala cesta mnohdy přímo nelehká.
A bylo to tu. Autobus nás vysadil v Jičíně. Nádherném historickém městečku, které nás svojí malebností okouzlilo. Abychom nabraly sílu na pěší túru do rekreačního střediska Ostružno, ochutnaly jsme výbornou jičínskou točenou zmrzlinu. Mňam. Byla tak výborná, že namísto ochutnávky přišlo na řadu přecpání.
Pak už nezbývalo než zatnout zuby a vyrazit. Horko nás trápilo a těžké baťohy nás nutily k častějším přestávkám. Ale my se nevzdávali, protože nejsme žádní žabaři. Naše paní učitelka o nás na cestě pečovala, nešetřila opalovacím mlékem a povzbuzovala nás společně s paní vychovatelkou, jací jsme šikulové. A že jimi jsme, o tom nebylo pochyb, protože jsme do cíle nakonec ve zdraví dorazili a jásali, že už dál nepošlapeme. Když i ti nejunavenější odhodili bágly do chatek, opadla i z nich únava. Po osvěžení sprchou a studeným pitím, jsme se vrhli na oběd.
Odpoledne nás díky vysokým teplotám nenechalo chladnými. Kluci pořádali sportovní utkání s létajícím talířem, holky se schovávali v chatkách a brebentily. Když pak hra kluky omrzela, začali škádlit holky a za chvíli se areálem rozléhal výskot a radostný smích. Abychom jen nelenošili, šli jsme k večeru obhlédnout okolí našeho ubytování. Jen co jsme se vydali na cestu kolem rybníků, snesly se na nás hejna komárů a my se chtě nechtě dali na ústup. Hmyzí přesila byla dokonce viditelná.
Zkusili jsme tedy cestu do kopce do lesa. Objevili jsme lom, kde se líbilo všem.
Pak přišla na řadu večeře a příprava na noční „řádění". Když na náš tábor začala padat tma, vydali jsme se do lesa jako jedna parta na suché klestí, abychom si udělali táborák. A jelikož heslem našeho výletu bylo „JEDEN ZA VŠECHNY, VŠICHNI ZA JEDNOHO", pomáhali opravdu všichni. Na tábor padla tma a my byli šťastni, že se oheň úspěšně rozhořel. Jedli jsme buřty a přemýšleli, co jen si na nás paní učitelka vymyslela.
Odbila desátá hodina. Paní učitelka se někam ztratila. Pak to vypuklo. Paní vychovatelka nám dala pokyny: „Baterky, papír, tužku a za mnou. Došli jsme na kraj lesa. Utvořili jsme dvojice nebo trojice a postupně jsme byli vpouštěni do tmy. Svíčky nám udávali směr a bílé fáborky nám naznačovali místo ukrytí indicie s úkolem. I ti největší hrdinové postupně utichali, když se museli každou chvíli zastavit, hledat a posléze plnit úkol. Kolem nás se ozývaly zvuky lesa a žabí skřekot. Mráz nám běhal po zádech. Na konci cesty se před námi, aniž bychom věděli odkud, zjevila „vládkyně lesa" a požadovala po nás důkaz, že jsme splnili úkoly, dar pro lesní skřítky. Kluci udrželi svůj strach na uzdě, některé dívky však setkání s vládkyní natolik polekalo, že svým jekotem vylekali i samotnou paní lesa. Byla to samozřejmě naše paní učitelka, která na nás na konci stezky čekala a také nás všechny náležitě pochválila za splnění stezky odvahy a rozvahy. Pak už nastal čas návratu do tábora, čištění zoubků a uložení do hajan. I ti nejotrlejší z nás nakonec podlehli únavě a usnuli tvrdým spánkem.
Přišlo ráno a paní učitelka s paní vychovatelkou měly co dělat, aby nás vzbudili. Snídaně proběhla v rozespalém tichu a pak už přišlo balení, uklízení a samozřejmě poslední vychutnávání odpočinku. Po kontrole chatek a okolí jsme byli svoláni a oceněni medailí za naši turistickou výdrž.
Po obědě jsme vyrazili směr Jičín na autobus. A protože nás navštívili rodiče Toma Brabce a vzali nám baťohy (moc děkujeme), šlo se nám báječně a než jsme se nadáli, byli jsme zpět v Jičíně. Na řadu přišla slíbená odměna, výborná zmrzlina. Než přijel autobus, vyhlásili jsme soutěž o největší počet štípanců na viditelných místech. Vyhrála Sabča s neuvěřitelným počtem 18 štípanců. Komáři si na všech pěkně smlsli a nevynechali ani paní učitelku s paní vychovatelkou.
A byli jsme opět v Liberci. Rodiče nás přivítali s otevřenou náručí. Rozloučili jsme se s ostatními a vyrazili ke svým domovům, abychom mohli doma vylíčit zážitky z našeho nezapomenutelného dobrodružného výletu a namazat si štípance.
Parta z 5.A
