Většina třídy se spolu s paní učitelskou Petruželovou a paní učitelkou Kyzurovou sešla 1.6 v 14:10 na vlakovém nádraží v Liberci. Překvapivě nikdo nepřišel pozdě, takže jsme vlak stihli. Ve vlaku byl klid, někteří poslouchali písničky, někteří si povídali a někteří likvidovali své zásoby jídla. Asi po půl hodině jsme ve Frýdlantě v Čechách přestoupili na druhý vlak , kterým jsme dojeli až do Nového města pod Smrkem. Z vlakového nádraží jsme šli cca 15.minut. Dorazili jsme do krásného areálu hned vedle místního fotbalového hřiště. Sympatická paní nás uvítala a dala nám klíče od jedné z chatek.

V chatce jsme měli tři pokoje po osmi, jeden po šesti a jeden po dvou + sprchy a wc. V pokojích bylo hodně prostoru a čisto. Od příjezdu do večeře jsme měli volno, každý ho využil jinak. Někteří hráli na hřišti plážový volejbal, někteří stolní tenis a někdo badminton. Ti co nechtěli nic hrát, si vybalovali věci nebo si jen tak povídali. Na místním fotbalovém hřišti hráli zápas Nové Město pod Smrkem proti Frýdlantu. Holky fandily „o 106" a kluci se pak přidali také. O zábavu bylo postaráno. Před večeří nám dala paní , které areál patřil , rady jak se chovat a nechovat. Večeře byla ve formě švédských stolů. V jídelně měli i piano PETROF, bohužel hodně rozladěné. Přesto na něj Markéta pár skladeb na přání zahrála. Verča , Nicole a Zuzka přijely později. Zabydlely se rychle a ještě si stihly něco s ostatními zahrát. Do postele se nikomu moc nechtělo. Ale až na pár výjimek šly spát všichni včas a noc probíhala relativně v klidu.

Ráno nás uvítala Policie ČR. Psovodi z celé České republiky měli ve stejném areálu soustředění. My jsme se nasnídali a vyrazili na výlet. Šli jsme k místní kyselce, ochutnali jsme pramen, ale většině zdravá voda bohatá na železo moc nechutnala. Pokračovali jsme pořád , pořád , pořád do kopce, ne všichni z toho měli radost, a do areálu jsme se vrátili jinou cestou. Dali jsme si oběd, sbalili jsme si svých „pět švestek" a šli jsme na vlak.

Vlak měl zpoždění, zlobil motor - vlak popojel metr a zastavil. Pár metrů jsme takto ujeli, když se to spravilo, jeli jsme dál. Ve vlaku už ale nebyl takový klid jako při první cestě. Někteří „mluvili'' tak nahlas, že je neztišilo ani okřiknutí paní učitelky. Proto musel zasáhnout jeden pán co s námi jel ve vlaku. Třída se okamžitě ztišila. Asi po pěti minutách, když pán vystoupil, začalo vše nanovo... Po této vyčerpávající cestě jsme dorazili do Liberce. Dojeli jsme v pořádku a kupodivu, což musely ocenit hlavně paní učitelky, se nikomu nic nestalo.

vytvořily Markéta Lizancová, Lucie Beckertová a Barbora Haplová (8.A)