Chorvatsko '98

Jak vidí Chorvatsko Katka Štěpánková

  V sobotu se vůbec nikomu (až na pana školníka) nechtělo domů. Všichni byli smutní, že v Chorvatsku budeme už jenom pár hodin. Za tu chvíli jsme ale ještě stačili udělat spoustu věcí. Nejdříve jsme si museli uklidit. Autobusy s další partou lidí přijely po deváté hodině. Rodiny vystupovaly z autobusů a hned se chtěly stěhovat dovnitř. Například do 109 přišly dvě důchodkyně a bez nějakého svolení si začaly ve stanu vybalovat svoje věci. Přitom se stany předávaly až mezi dvanáctou a jednou hodinou. Před našim stanem 101 se zase usadila nějaká rodina, která se stejně jako u kluků chtěla hned nastěhovat, ale my jsme je vyhnali se slovy: "Stany  se předávají až po dvanácté, my musíme vařit oběd, a tak máte smůlu". Zavřeli jsme před nimi stan a v pohodě dodělali rozdělanou práci. Ti lidé se nám usadili před stanem a po chvilce se hlava rodiny, tedy otec, rozhodl, že nám půjde zkontrolovat stan. Zjistil, že ho máme připevněný trochu jinak než ty vedle a hned nám klepal na stan, abychom mu to vysvětlili. Musela jsem tedy vylézt ven a připevnit stan podle holek. Po poslední obědě v Chorvatsku jsme sbalili kufry, rozloučili se ze stanem a předali ho dalším netrpělivým čekatelům. Všechny svoje věci jsme si daly pod tři zelené altánky a rozhodovali jsme se o tom co, budeme příštích pět hodin dělat. Nakonec z nás byly zase dvě skupiny. Jedna se šla naposledy k vodě vykoupat a druhá šla kupovat do Bašky suvenýry. Já s Terezou, Zdendou a Honzou jsme byli  kupovat víno (pro rodiče). Myslím, že to byl docela dobrý nápad, protože  přece nebudu rodičům kupovat  třeba nějaký přívěšek na krk. Za zbytek peněz jsme si koupili zmrzlinu a spokojeně odešli do kempu. Vyjeli jsme až v šest hodin (protože řidiči měli povinnou osmihodinovou pauzu), naskládali se do autobusu i s kufry, které se nám nevešly do prostoru zavazadel a naposledy se rozhlédli po kempu. Nálada v autobuse byla zpočátku mizerná, protože nikomu se odtamtud nechtělo. Ale potom se to zlepšovalo. Autobus byl naštěstí s rádiem a videem, a tak jsme se aspoň trochu zabavili (jako film nám pustili Slunce, seno a pár facek). Noc ale byla hrozná, protože díky zavazadlům v uličce jsme si nemohli lehnout na zem. Probudili jsme se někdy v půl šesté ráno na území Rakouska a kolem desáté hodiny jsme přejeli české hranice. Na přechodu v Mikulově jsme na hodinu zastavili, koupili si zmrzlinu a zavolali rodičům domů, kdy tak asi přijedeme. Plánovaný příjezd mezi 14. a 15. hodinou se nevyvedl a my jsme přijeli až po 16. hodině. V autobuse nám učitelé navrhli, že když přijedeme před čtvrtou, půjdeme do školy normálně. Když po čtvrté, přijdeme na devátou, a když po šesté, nepřijdeme do školy vůbec. Tento nápad jsme bez jakýchkoliv problému odsouhlasili. Před školou na nás čekala  spousta netrpělivých rodičů a bylo tam tolik lidí, jako kdyby čekali na nějakou slavnou filmovou hvězdu. Když jsme vystoupili z autobusu, maminky k nám přispěchali s otevřenou náručí, a když nám daly pusu na uvítanou, začali se všichni členové vyptávat: "Jaké to tam bylo? Ty nejsi moc opálená? Měli jste hodně jídla? Jaké bylo moře?" Když jsme pobrali všechna zavazadla a nastoupili do aut, v tu chvíli jsem si myslela, že naše skvělá chorvatská parta se rozpadá a že už to nebude takové jako tam. Všechno bylo ale jinak. V pondělí ve škole (přišli jsme na devátou) jsme se skoro všichni sešli na chodbě a hýřili optimistickou náladou. Všichni jsme si zpívali, smáli se a povídali si o Chorvatsku. Bylo to skvělé!!!