|
Chorvatsko '98Jak vidí Chorvatsko Katka Štěpánková |
 V pátek v jedenáct hodin se před školou sešlo plno lidí.
Děti z naší školy dávaly poslední pusy maminkám a pomalu usedaly na svá místa do
autobusu.V 11:30 jsme odjeli. Cesta byla veselá, protože ještě v jednu v noci jsme si
zpívali písničky ze všech možných repertoárů. Jeli jsme přes Čechy, Rakousko
(tam jsme čekali 3 hodiny), Slovinsko a Chorvatsko. Nejhorší byla noc. Nevěděli jsme,
jak se naskládat do autobusu. Někdo ležel v uličce, někdo na sedadle a průměrně
jsme se vyspali asi tři hodiny.  Přijeli jsme další den v devět ráno a s sebou jsme si přivezli déšť.
Tábor byl ve vesnici Baško Polje. Stany se předávaly až ve dvanáct, a tak jsme
vyplnili volný čas procházkou po kempu. Po nastěhování jsme vyrazili do blízkého
městečka Baška Voda. Nejhezčí byla cesta tam. Po levé straně se modralo moře a po
pravé se tyčily hory s největším vrcholem Svatý Jura (1762m), který bohužel nebyl
vidět. Po výletě nám paní učitelky rozdaly jídlo na celý týden (od špaget a
kolínek až po guláš a lunchmeat). Navečer jsme vzali míč a šli hrát fotbal. |
Další den, tedy v neděli, jsme se všichni
probudili až v devět hodin, protože jsme museli dospat cenné hodiny z autobusu. A v
deset byl sraz před učitelskými stany, kde jsme se dohadovali, jaký bude program na
dnešní den. Pan učitel nám také vyprávěl, že na pobřeží občas řádil vichr
Jugotomar (El Ňouma, Jugo, Šandar Bandar), který kutálel lednici po cestě a lámal
stromy (prý). Nakonec jsme se šli koupat. Při cestě k moři jsme si chtěli udělat
společnou fotku před kempem a náš výborný fotograf František fotil tak vášnivě,
až se skoulel do příkopu (fotka naštěstí vyšla). Strávit celý den u moře nebyla
pro Majku zrovna nejšťastnější volba, protože dostala vyrážku od sluníčka.  Naštěstí se jí to další den ztratilo a měla do konce pobytu
pokoj. Po chutném obědě (po špagetách), ve kterém s přehledem vyhráli kluci z 9.B
(Petr Polák, Zdeněk Musil, Jan Filip a Petr Kitzberger), jsme si šli do Bašky Vody
vyměnit peníze (směnárna = mjenjačnica) a ochutnat vynikající chorvatskou zmrzlinu
(cukrárna = slastičarnica). Nejvíce se nám líbil zmrzlinář a Chorvati (klukům
Chorvatky). Byl hrozně usměvavý a skoro vždy přidával kopeček navíc. Museli jsme
se ale řídit třemi radami od paní učitelky Hůlkové - za prvé: Hodně mluvit
česky!, za druhé: Hodně se usmívat! a za třetí: Říci, že jsi z cestovní
kanceláře ATLAS!. Potom už zbyl čas jen na vaření večeře. Tam zase kralovaly holky
ze sedmé třídy (Monika Skákalíková, Zuzana Jašurková, Pavla Ottová a Michaela
Tesaříková), protože hodinu a půl otevíraly konzervu s masem. Večer jsme si šli
všichni vyčistit zuby, ale nesměli jsme zapomenout na sprchy. Do těch se nikomu
nechtělo. Proč? Za prvé: kluci a holky byli dohromady (to by nám ale navadilo), za
druhé: byl malý bojler a nestačil ohřívat vodu. Proto tekla studená a nikdo v ní
moc dlouho nevydržel. Například Ilona, která ze sprchy vylezla tak strašně zmrzlá,
že se nemohla ani pohnout (prý byl na ni děsivý pohled). V jedenáct hodin jsme měli
večerku a kolem dvanácté usínali. |
V pondělí už všichni vstávali v 8:00. Až na některé
výjimky, jako byl třeba Ondra, který seděl před stanem už od 5:00 od rána. K
snídani byla vánočka s marmeládou a ovocný čaj. V 8:30 byla porada a v 9:00 odchod k
vodě. V tu dobu bylo velmi pěkné počasí.  Voda teplá a téměř třicet stupňů. Před
dvanáctou jsme museli odejít, ale nikomu se nechtělo. Zejména paní učitelce
Hůlkové (C.J.), která byla za tu chvíli dvakrát pozvána na rande. Oběd se nám
všem docela povedl. Byl lunchmeat s kaší, ale i tak jednoduchý oběd byl pro Moniku (z
MOPS) obtížný. Odměřovala 0,2 l vody ve sklenici o objemu 0,3 l a neuměla vyndat
lunchmeat z konzervy. Naštěstí se ten oběd ale
dal jíst. Odpoledne jsme se šli zase koupat, ale byly docela velké vlny a ty se nám
staly osudnými. Tři úrazy za deset minut. Nejprve Libor šlápl na ježka, potom si
Lukáš odřel ruku a nakonec pan učitel Jirsák. Ani ten se neobešel bez zranění.
Vlny ho vyhodily na kámen a na nose mu zůstala památka tří stehů. Po všech těchto
nepříjemných věcech jsme se všichni docela smutní odebrali do stanů a zůstali tam
až do večera. Špatná nálada nás ale rychle přešla a u kluků ve stanu bylo rušno.
Ve stanu číslo108 se hrály šipky a ve 110 jsme se já a Eva (Efyčka) střídaly u
kytary a deváťáci nás doprovázeli svým krásným zpěvem.Večeře byla
maďarský guláš a potom se šlo spát. Jenomže tenhle příkaz "jde se
spát" asi pořádně nepochopily holky ze sedmiček, a tak musely po dvanácté
večer hlídat stromy kolem stanu, aby je někdo neukradl. |
V úterý 15.6 bylo opět hezky. Ondra už byl opět v 5:00 hod.
na nohou a před šestou se budili odvážlivci, kteří se šli v 6:00 koupat. Mě
vzbudil Lukáš a po dlouhém přemlouvání jsem se oblékla do plavek a vyrazila k
vodě. Celkově nás bylo sedm + dvě učitelky. Voda byla studená a já musela skákat z
mola, jinak by mě do vody nikdo nedostal (stejně jako Míšu). Po ranním vykoupání se najednou u moře objevil náš nejlepší rybář
Zdeněk Říha. Chtěl chytat ryby, ale naše paní učitelky ne, protože jsme byli
všichni promrzlí. Nakonec jsme se nad Zdeňkem slitovali a já, Lukáš a Ondra jsme si
s ním sedli na molo a chytali ryby . V 8:00 se dělala snídaně (chleba s taveným
sýrem) a v 9:00 hod. jsme se rozdělili na dvě party. První zůstala v kempu a hrála
míčové hry. Při přehazované proti drsně vyhlížejícímu Slovensku chytil
Tomáš od protivníka prdu, kterou vzápětí pustil, a svalil se na zem. Zranění bylo
tak vážné, že se při jeho ošetření (peroxidem vodíku) málem rozbrečel. Druhá
vyrazila na kolech do Makarské. Cesta byla poměrně dlouhá (7 km) a vedla podél
kamenitého pobřeží. Trasu jsme zvládli v pohodě až na pana školníka (D.J.), na
kterého jsme museli stále čekat (odjišťoval granáty), a na jeden úraz, který se
přihodil Tereze (Typo). Toto zranění se přihodilo z důvodu přehlédnutí svítivě
bílého (nepřehlédnutelného pro normálního žáka střední školy) sloupku, který
stál uprostřed cesty. Naštěstí byla po hrůzně vypadajícím pádu v pořádku a až
na pár odřenin a boulí neztratila dobrou náladu a smysl pro humor (všichni kluci
Terezu vždy obětavě upozorňovali na každý sloupek v okruhu několika kilometrů).
Bez dalších úrazů jsme dobře dojeli až do Makarského centra a asi o 15 minut
po nás přišel školník s Honzou, který píchl. Kola jsme si nechali pod palmami  a měli jsme rozchod na 45 minut. Rozdělili jsme na
party (abychom se navzájem hlídali) a vyrazili do města. Bylo velmi pěkné počasí a
my prošli skoro každou uličku ve městě. Naše finance ovšem stačily jen na zmrzlinu
a pohled (aby doma měli radost). Protože čas neúprosně ubíhal, museli jsme se
vrátit zpět ke kolům, nasednout a rychlým šlapem se vydat na zpáteční cestu. Kola
ale moc dlouho nevydržela. Hned na začátku zpáteční cesty upadlo Honzovi kolo, z
ráfku mu zbyla jen osmička a zbytek musel nést kolo na zádech. Do kempu jsme
přijížděli na etapy. První ve dvanáct, druhá něco kolem jedné a třetí se
přibelhala asi dvě hodiny po nás. Škody z cesty byly následující: jedna upadlá
šlapka, dvě píchlá kola a jedno celé zničené. Celkově jsme zaplatili
"majlant" (50 korun českých). Po namáhavé cestě jsme si šli odpočinout k
moři. Voda byla jako obvykle teplá a dokonce se objevily i vlny. Všichni relaxovali na
pláži, ale my s Klárou jsme zpozorovaly, jak naši kluci hrají s nějakými fešáky
ping-pong. Hned jsme se připojily a rozdaly si to s nimi v šesti setech. Vyhrály jsme
4:2 a měly čisté svědomí, že jsme lepší než deváťáci ze Zlína. Nakonec jsme
se s nimi domluvili na tom, že v 20:00 budeme hrát pod kempem na hřišti fotbal. Zlín
odcházel se slovy:"Když jste nás porazily v ping- pongu, tak my vás porazíme ve
fotbale." Právě v tu dobu, kdy my trávily čas u ping-pongového stolu, na pláži
se odehrávala veselá událost. Oslavovaly se narozeniny Radima Skalského. Ten byl
čtveřicí kluků vhozen z mola do vody. Nakonec dostal od každé holky pusu na tvář a od pánů učitelů patnáct kopečků zmrzliny, do
které se pustily všechny děti okolo. Po koupání jsme se před osmou sešli na
hřišti, ale to bylo obsazené školou z Litoměřic. I přes velké přemlouvání
jejich vedoucího jsme se dostali na hřiště až po čtvrt na devět. Zápas
začal v půlu. První gól padl na naší straně a střelila jsem ho já. Potom padly do
brány další tři branky. Dvě dal Petr K. a jednu si museli dát i Zlíňáci. Zápas
skončil po třech třetinách 3:1 pro nás a ještě musím dodat, že jako
rozhodčí stál na hřišti náš pan školník! Pak už zbyl čas pouze na osobní
hygienu a spánek. |
Ve středu ráno jsme se byli opět koupat. Poté jsme se nasnídali, vyslechli zprávy před
učitelským stanem a na rozkaz vedoucích jsme v
devět hodin odešli na pěší túru do Makarské. Cesta byla zábavná a pěkná, ale my
jsme museli spěchat, aby nám nezavřeli makarké Muzeum ryb a škeblí. Někde ve
čtvrtce cesty se skupina paní učitelky Hůlkové zastavila a prohlásila, že by bylo
lepší (když nám to sluníčko tak pěkně svítí) opalovat se. V tu chvíli z nás
byly dvě party. První se začala opalovat a ta druhá (s paní učitelkou Holcovou)
vyrazila dál. Abych nezapomněla, taky s námi šel pan školník, ale ten asi nevydržel
naše tempo a odpadl někde v polovině. Muzeum jsme naštěstí stihli. Bylo to tam moc
hezké, všude plno mořských potvor . Když jsme vycházeli ze dveří, nikdo si nevšiml,
že se nad námi usadila spousta holubů, a už vůbec nikdo nečekal, že budeme
bombardováni holubími výtrusy. Potom jsme měli na dvě hodiny rozchod. To se nám
akorát hodilo k delší prohlídce města . Sraz byl v jednu hodinu úplně na začátku pláže
u jedné resturace. My děti jsme tam byly přesně a netrpělivě čekaly na paní
učitelku Holcovou. Ta přišla o 15 minut později. My jsme jí to ale prominuli,
protože jsme věděli, že paní učitelka je vášnivá fotografka. Zpátky jsme se já
s paní učitelkou a dvěma kluky oddělili od rychlejší party a pozorně si
prohlíželi okolní krajinu. Dokonce jsme ochutnali i meruňky. Do tábora jsme přišli
o dvě hodiny později a paní učitelka Hůlková už nás chtěla hledat, ale my bychom
se přece neztratili! Odpoledne jsme se byli koupat a navečer se hrál fotbal proti
sousedícímu Slovensku. I v tomhle zápase jsem byla nasazená já. Rozcvičovali jsme se
na hřišti a najednou jsme slyšeli ohromný řev. Byli to Slováci. My jsme si v tu dobu
říkali: "Máme to prohraný." Protože jich bylo kolem čtyřicítky. Zápas
začal po šesté hodině a opět se hrálo na třetiny. Na hřišti bylo pět našich
hráčů a zhruba dvacet slovenských. To znamenalo, že měli spoustu dětí na
střídání. I přesto že měli Slováci velkou podporu u svých fanoušků, nezmohli se
ani na pořádnou střelu. Koncem první třetiny nám ale přišla velká podpora
deváťáků a ostatních dětí z našeho kempu. Byla tam skvělá atmosféra . Naši kluci s přehledem překřičeli Slováky,
holky bušily do hrnců vařečkami (Klára dokonce tak horlivě, že rozštípla
sousednímu stanu vařečku). Nakonec jsme vyhráli 7:2. Góly dali: 3x Zdeněk Říha, 2x
Daniel Merz a 1x já spolu s Radimem Skalským. Jo, abych nezapomněla, musím hodně moc
pochválit Jakuba Zobína, který v bráně chytal skoro stejně jako náš Ladislav Maier
(chytil skvělou penaltu). Po nádherném zápase jsme odešli o kousek dál a to na
volejbalové hřiště. Tam se zase odehrával zápas mezi deváťáky a našimi a
slovenskými učiteli. Jako rozhodčího jsme povolali Zdenka M. a začalo se hrát. Jak první, tak druhý set s přehledem vyhráli
kluci a do stanů se odcházelo s velmi dobrou náladou. A protože jsme byli hrozně
utahaní, šli jsme okamžitě spát (ale usnuli jsme stejně až po dvanácté).
|
Katka Štěpánková - žákyně Úvodní strana Chorvatska