Něco o Titaniku
Úvod

  Více než tři čtvrtě století uplynulo od chvíle, kdy se v mrazivé noci 14. na 15. dubna 1912 jižně od ostrova Nový Founland potopil po srážce s plovoucím ledovcem obrovitý Titanic, největší a nejluxusnější loď té doby. Tehdy zahynulo patnáct set cestujících a členů posádky. I když dvacáté století poznamenala řada děsivých tragédií, včetně dvou apokaliptických světových válek, zájem o osud nešťastného parníku přetrvává až do našich dnů a doznal výrazného oživení, když se v roce 1985 americko-francouzkému týmu podmořských výzkumníků podařilo v hloubce 4 000 metrů pod mořem najít jeho vrak.
  Je bohužel třeba smířit se s ním, že úplná pravda o všech podrobnostech katastrofy Titaniku už nebude nikdy známa. Navzdory dvojímu vyšetřování vedenému bezprostředně poté, co se nad plovoucím palácem zavřely vody, nemálo závažných momentů zůstalo neobjasněno. Existují bílá místa, mnohá svědectví jsou neúplná, řada názorů při pozornějším zkoumání neobstojí. Tím byl vytvořen prostor dohadů, spekulací a vzniku nejrůznějších legend.

  Některé z nich jsou v hluboce zakořeněny a neustále opakovány. Například stále přetrvává názor, že snahou majitelů i jeho kapitána bylo za každou cenu získat při první plavbě slavnou Modrou stuhu - trofej udělovanou lodi, která přepluje severní Atlantik v nejkratším čase. Údajně proto plul Titanic navzdory všem varováním vysokou rychlostí a proto narazil na led. Není to pravda, stejně jako jiné pověsti.
  Jedním z hlavních důvodů, proč zůstala ona bílá místa, je skutečnost, že potopení lodi přežili jen čtyři muži z těch, co mohli poskytnout nejzávažnější informace týkající se její navigace v kritických hodinách a informace o varovných depeších, hovořících o výskytu ledu v blízkosti její plavební dráhy. Byli to druhý palubní důstojník, který měl službu na velitelském můstku krátce před kolizí, čtvrtý palubní důstojník, který sloužil v době, kdy k ní došlo, mladší radiotelegrafista, který některé z varovných depeší přijímal a nakonec generální ředitel rejdařství White Star Line J. Bruce Ismay, kterého kapitán během plavby pravidelně informoval. Přitom druhý důstojník Lightoller při vyšetřování prokázal svému zaměstnavateli mimořádnou loajalitu - někdy i na úkor pravdy - a od Ismaye nebylo možno očekávat, že bude hovořit o věcech vrhajících nepříznivé světlo jak na něj osobně, tak na rejdařství, jemuž stál v čele. Ostatní, jako kapitán, všichni starší důstojníci kromě druhého, starší radiotelegrafista, všichni strojníci i výkonný řiditel loděnice, která Titanic postavila, zahynuli.

  Titanic byl pýchou britského obchodního loďstva, byl navržen nejzkušenějšími konstruktéry, postaven z nejkvalitnějšího materiálu v jedné z nejlepších loděnic na světě a opatřen pečlivě vybranou posádkou. Představoval to nejdokonalejší, co lidský um a ruce dokázaly na počátku našeho století vytvořit. Vyplul s gloriolou nepotopitelnosti. Ale žádná loděnice ještě nepostavila nepotopitelnou loď. A tak trestuhodná nedbalost britského ministerstva obchodu, neochota majitelů instalovat z vlastní vůle dostatečná záchranná zařízení, klamný pocit naprosté bezpečnosti a riskantní způsob, jakým byla loď vedena vodami zamořenými ledem, nakonec vyústily  v děsivou námořní katastrofu, která až dodnes zůstává tou největší, k jaké kdy v dobách míru na světových mořích došlo. Zkázu skvělého Titaniku tedy způsobilo zanedbání povinností, přehnaná sebejistota a nerespektování možných nebezpecí. Až když velkou loď pohltily vody severního Atlantiku, byla učiněna opatření k tomu, aby se podobná tragédie už nemohla opakovat. Ale pro patnáct set lidí bylo již pozdě.

  Jsme o tři čvrtě století dál. I my máme svoje Titaniky - z nejlepšího materiálu, z rukou nejlepších odborníků a s nejlepšími doporučeními. A i nám hrozí nebezpečí, že podlehneme pocitu přehnané sebejistoty, přehlédneme rizika, zanedbáme povinnosti - a za to zaplatíme tvrdou cenu. Tragické ponaučení z roku 1912 by proto nemělo být zapomenuto ani v době proudových letounů, raketoplánů a atomových elektráren.