Chorvatsko '98

Jak vidí Chorvatsko Katka Štepánková

V pátek v jedenáct hodin se před školou sešlo plno lidí. Děti z naší školy dávaly poslední pusy maminkám a pomalu usedaly na svá místa do autobusu.V 11:30 jsme odjeli. Cesta byla veselá, protože ještě v jednu v noci jsme si zpívali písničky ze všech možných repertoárů. Jeli jsme přes Čechy, Rakousko (tam jsme čekali 3 hodiny), Slovinsko a Chorvatsko. Nejhorší byla noc. Nevěděli jsme, jak se naskládat do autobusu. Někdo ležel v uličce, někdo na sedadle a průměrně jsme se vyspali asi tři hodiny. Přijeli jsme další den v devět ráno a s sebou jsme si přivezli déšť. Tábor byl ve vesnici Baško Polje.  Stany se předávaly až ve dvanáct, a tak jsme vyplnili volný čas procházkou po kempu. Po nastěhování jsme vyrazili do blízkého městečka Baška Voda. Nejhezčí byla cesta tam. Po levé straně se modralo moře a po pravé se tyčily hory s největším vrcholem Svatý Jura (1762m), který bohužel nebyl vidět. Po výletě nám paní učitelky rozdaly jídlo na celý týden (od špaget a kolínek až po guláš a lunchmeat). Navečer jsme vzali míč a šli hrát fotbal.

Další den, tedy v neděli, jsme se všichni  probudili až v devět hodin, protože jsme museli dospat cenné hodiny z autobusu. A v deset byl sraz před učitelskými stany, kde jsme se dohadovali, jaký bude program na dnešní den. Pan učitel nám také vyprávěl, že na pobřeží občas řádil vichr Jugotomar (El Ňouma, Jugo, Šandar Bandar), který kutálel lednici po cestě a lámal stromy (prý). Nakonec jsme se šli koupat. Při cestě k moři jsme si chtěli udělat společnou fotku před kempem a náš výborný fotograf František fotil tak vášnivě, až se skoulel do příkopu (fotka naštěstí vyšla). Strávit celý den u moře nebyla pro Majku zrovna nejšťastnější volba, protože dostala vyrážku od sluníčka. Naštěstí se jí to další den ztratilo a měla do konce pobytu pokoj. Po chutném obědě (po špagetách), ve kterém s přehledem vyhráli kluci z 9.B (Petr Polák, Zdeněk Musil, Jan Filip a Petr Kitzberger), jsme si šli do Bašky Vody vyměnit peníze (směnárna = mjenjačnica) a ochutnat vynikající chorvatskou zmrzlinu (cukrárna = slastičarnica). Nejvíce se nám líbil zmrzlinář a Chorvati (klukům Chorvatky). Byl hrozně usměvavý a skoro vždy přidával kopeček navíc. Museli jsme se ale řídit třemi radami od paní učitelky Hůlkové - za prvé: Hodně mluvit česky!, za druhé: Hodně se usmívat! a za třetí: Říci, že jsi z cestovní kanceláře ATLAS!. Potom už zbyl čas jen na vaření večeře. Tam zase kralovaly holky ze sedmé třídy (Monika Skákalíková, Zuzana Jašurková, Pavla Ottová a Michaela Tesaříková), protože hodinu a půl otevíraly konzervu s masem. Večer jsme si šli všichni vyčistit zuby, ale nesměli jsme zapomenout na sprchy. Do těch se nikomu nechtělo. Proč? Za prvé: kluci a holky byli dohromady (to by nám ale navadilo), za druhé: byl malý bojler a nestačil ohřívat vodu. Proto tekla studená a nikdo v ní moc dlouho nevydržel. Například Ilona, která ze sprchy vylezla tak strašně zmrzlá, že se nemohla ani pohnout (prý byl na ni děsivý pohled). V jedenáct hodin jsme měli večerku a kolem dvanácté usínali.   

V pondělí už všichni vstávali v 8:00. Až na některé výjimky, jako byl třeba Ondra, který seděl před stanem už od 5:00 od rána. K snídani byla vánočka s marmeládou a ovocný čaj. V 8:30 byla porada a v 9:00 odchod k vodě. V tu dobu bylo velmi pěkné počasí. Voda teplá a téměř třicet stupňů. Před dvanáctou jsme museli odejít, ale nikomu se nechtělo. Zejména paní učitelce Hůlkové (C.J.), která byla za tu chvíli dvakrát pozvána na rande. Oběd se nám všem docela povedl. Byl lunchmeat s kaší, ale i tak jednoduchý oběd byl pro Moniku (z MOPS) obtížný. Odměřovala 0,2 l vody ve sklenici o objemu 0,3 l a neuměla vyndat lunchmeat z konzervy.Naštěstí se ten oběd ale dal jíst. Odpoledne jsme se šli zase koupat, ale byly docela velké vlny a ty se nám staly osudnými. Tři úrazy za deset minut. Nejprve Libor šlápl na ježka, potom si Lukáš odřel ruku a nakonec pan učitel Jirsák. Ani ten se neobešel bez zranění. Vlny ho vyhodily na kámen a na nose mu zůstala památka tří stehů. Po všech těchto nepříjemných věcech jsme se všichni docela smutní odebrali do stanů a zůstali tam až do večera. Špatná nálada nás ale rychle přešla a u kluků ve stanu bylo rušno. Ve stanu číslo108 se hrály šipky a ve 110 jsme se já a Eva (Efyčka) střídaly u kytary a deváťáci nás doprovázeli svým krásným zpěvem.Večeře byla maďarský guláš a potom se šlo spát. Jenomže tenhle příkaz "jde se spát" asi pořádně nepochopily holky ze sedmiček, a tak musely po dvanácté večer hlídat stromy kolem stanu, aby je někdo neukradl. 

V úterý 15.6 bylo opět hezky. Ondra už byl opět v 5:00 hod. na nohou a před šestou se budili odvážlivci, kteří se šli v 6:00 koupat. Mě vzbudil Lukáš a po dlouhém přemlouvání jsem se oblékla do plavek a vyrazila k vodě. Celkově nás bylo sedm + dvě učitelky. Voda byla studená a já musela skákat z mola, jinak by mě do vody nikdo nedostal (stejně jako Míšu). Po ranním vykoupání se najednou u moře objevil náš nejlepší rybář Zdeněk Říha. Chtěl chytat ryby, ale naše paní učitelky ne, protože jsme byli všichni promrzlí. Nakonec jsme se nad Zdeňkem slitovali a já, Lukáš a Ondra jsme si s ním sedli na molo a chytali ryby. V 8:00 se dělala snídaně (chleba s taveným sýrem) a v 9:00 hod. jsme se rozdělili na dvě party. První zůstala v kempu a hrála míčové hry. Při přehazované proti drsně vyhlížejícímu Slovensku chytil  Tomáš od protivníka prdu, kterou vzápětí pustil, a svalil se na zem. Zranění bylo tak vážné, že se při jeho ošetření (peroxidem vodíku) málem rozbrečel. Druhá vyrazila na kolech do Makarské. Cesta byla poměrně dlouhá (7 km) a vedla podél kamenitého pobřeží. Trasu jsme zvládli v pohodě až na pana školníka (D.J.), na kterého jsme museli stále čekat (odjišťoval granáty), a na jeden úraz, který se přihodil Tereze (Typo). Toto zranění se přihodilo z důvodu přehlédnutí svítivě bílého (nepřehlédnutelného pro normálního žáka střední školy) sloupku, který stál uprostřed cesty. Naštěstí byla po hrůzně vypadajícím pádu v pořádku a až na pár odřenin a boulí neztratila dobrou náladu a smysl pro humor (všichni kluci Terezu vždy obětavě upozorňovali na každý sloupek v okruhu několika kilometrů). Bez dalších úrazů  jsme dobře dojeli až do Makarského centra a asi o 15 minut po nás přišel školník s Honzou, který píchl. Kola jsme si nechali pod palmami a měli jsme rozchod na 45 minut. Rozdělili jsme na party (abychom se navzájem hlídali) a vyrazili do města. Bylo velmi pěkné počasí a my prošli skoro každou uličku ve městě. Naše finance ovšem stačily jen na zmrzlinu a pohled (aby doma měli radost). Protože čas neúprosně ubíhal, museli jsme se vrátit zpět ke kolům, nasednout a rychlým šlapem se vydat na zpáteční cestu. Kola ale moc dlouho nevydržela. Hned na začátku zpáteční cesty upadlo Honzovi kolo, z ráfku mu zbyla jen osmička a zbytek musel nést kolo na zádech. Do kempu jsme přijížděli na etapy. První ve dvanáct, druhá něco kolem jedné a třetí se přibelhala asi dvě hodiny po nás. Škody z cesty byly následující: jedna upadlá šlapka, dvě píchlá kola a jedno celé zničené. Celkově jsme zaplatili "majlant" (50 korun českých). Po namáhavé cestě jsme si šli odpočinout k moři. Voda byla jako obvykle teplá a dokonce se objevily i vlny. Všichni relaxovali na pláži, ale my s Klárou jsme zpozorovaly, jak naši kluci hrají s nějakými fešáky ping-pong. Hned jsme se připojily a rozdaly si to s nimi v šesti setech. Vyhrály jsme 4:2 a měly čisté svědomí, že jsme lepší než deváťáci ze Zlína. Nakonec jsme se s nimi domluvili na tom, že v 20:00 budeme hrát pod kempem na hřišti fotbal. Zlín odcházel se slovy:"Když jste nás porazily v ping- pongu, tak my vás porazíme ve fotbale." Právě v tu dobu, kdy my trávily čas u ping-pongového stolu, na pláži se odehrávala veselá událost. Oslavovaly se narozeniny Radima Skalského. Ten byl čtveřicí kluků vhozen z mola do vody. Nakonec dostal od každé holky pusu na tvář a od pánů učitelů patnáct kopečků zmrzliny, do které se pustily všechny děti okolo. Po koupání jsme se před osmou sešli na hřišti, ale to bylo obsazené školou z Litoměřic. I přes velké přemlouvání jejich vedoucího jsme se dostali na hřiště až po čtvrt  na devět. Zápas začal v půlu. První gól padl na naší straně a střelila jsem ho já. Potom padly do brány další tři branky. Dvě dal Petr K. a jednu si museli dát i Zlíňáci. Zápas skončil  po třech třetinách 3:1 pro nás a ještě musím dodat, že jako rozhodčí  stál na hřišti náš pan školník! Pak už zbyl čas pouze na osobní hygienu a spánek.

Ve středu ráno jsme se byli opět koupat. Poté jsme se nasnídali, vyslechli zprávy před učitelským stanem a na rozkaz vedoucích jsme v devět hodin odešli na pěší túru do Makarské. Cesta byla zábavná a pěkná, ale my jsme museli spěchat, aby nám nezavřeli makarké Muzeum ryb a škeblí. Někde ve čtvrtce cesty se skupina paní učitelky Hůlkové zastavila a prohlásila, že by bylo lepší (když nám to sluníčko tak pěkně svítí) opalovat se. V tu chvíli z nás byly dvě party. První se začala opalovat a ta druhá (s paní učitelkou Holcovou) vyrazila dál. Abych nezapomněla, taky s námi šel pan školník, ale ten asi nevydržel naše tempo a odpadl někde v polovině. Muzeum jsme naštěstí stihli. Bylo to tam moc hezké, všude plno mořských potvor. Když jsme vycházeli ze dveří, nikdo si nevšiml, že se nad námi   usadila spousta holubů, a už vůbec nikdo nečekal, že budeme bombardováni holubími výtrusy. Potom jsme měli na dvě hodiny rozchod. To se nám akorát hodilo k delší prohlídce města. Sraz byl v jednu hodinu úplně na začátku pláže u jedné resturace. My děti jsme tam byly přesně a netrpělivě čekaly na paní učitelku Holcovou. Ta přišla o 15 minut později. My jsme jí to ale prominuli, protože jsme věděli, že paní učitelka je vášnivá fotografka. Zpátky jsme se já s paní učitelkou a dvěma kluky oddělili od rychlejší party a pozorně si prohlíželi okolní krajinu. Dokonce jsme ochutnali i meruňky. Do tábora jsme přišli o dvě hodiny později a paní učitelka Hůlková už nás chtěla hledat, ale my bychom se přece neztratili! Odpoledne jsme se byli koupat a navečer se hrál fotbal proti sousedícímu Slovensku. I v tomhle zápase jsem byla nasazená já. Rozcvičovali jsme se na hřišti a najednou jsme slyšeli ohromný řev. Byli to Slováci. My jsme si v tu dobu říkali: "Máme to prohraný." Protože jich bylo kolem čtyřicítky. Zápas začal po šesté hodině a opět se hrálo na třetiny. Na hřišti bylo pět našich hráčů a zhruba dvacet slovenských. To znamenalo, že měli spoustu dětí na střídání. I přesto že měli Slováci velkou podporu u svých fanoušků, nezmohli se ani na pořádnou střelu. Koncem první třetiny nám ale přišla velká podpora deváťáků a ostatních dětí z našeho kempu. Byla tam skvělá atmosféra. Naši kluci s přehledem překřičeli Slováky, holky bušily do hrnců vařečkami (Klára dokonce tak horlivě, že rozštípla sousednímu stanu vařečku). Nakonec jsme vyhráli 7:2. Góly dali: 3x Zdeněk Říha, 2x Daniel Merz a 1x já spolu s Radimem Skalským. Jo, abych nezapomněla, musím hodně moc pochválit Jakuba Zobína, který v bráně chytal skoro stejně jako náš Ladislav Maier (chytil skvělou penaltu). Po nádherném zápase jsme odešli o kousek dál a to na volejbalové hřiště. Tam se zase odehrával zápas mezi deváťáky a  našimi a slovenskými učiteli. Jako rozhodčího jsme povolali Zdenka M. a začalo se hrát. Jak první, tak druhý set s přehledem vyhráli kluci a do stanů se odcházelo s velmi dobrou náladou. A protože jsme byli hrozně utahaní, šli jsme okamžitě spát (ale usnuli jsme stejně až po dvanácté).

Katka Štěpánková - žákyně

Úvodní strana Chorvatska